A family of makersRodina tvůrců
I grew up among people who make things, in an Art Nouveau villa my ancestors built at the start of the 20th century, full of art by my grandfather, my mother and my father. My father, a Cypriot, is a sculptor who builds wooden instruments and plays the bouzouki. My mother paints, sings and sculpts. One sister is a sculptor, the other a painter. My Czech grandparents were biochemists, and my grandfather improvised on the piano and carved wood.
I studied piano, then tried business. After a difficult period, clay became my way out, a kind of psychotherapy. Clay is a magical material: if you have imagination, it gives it back to you, as long as your head and your hands can talk to each other.
"We're modern people, but something pagan is still in us. We don't see animals anymore, we live in cities, but we still dream about them."
So I make animals, quickly, without fussing, and give each its Latin name. My favourite is the blue Moon Dragon, born in the worst period of my life, pearly like the inside of a shell. My own animal? Probably the black panther: elegant, quiet, eyes looking into the unknown and straight at you at the same time.
I also work as a Prague tour guide, so wherever I stop, Big Ben, the Sagrada Família, the Vatican, I set up a turntable and sculpt. At home I work on Arbesovo náměstí in Smíchov, in the hall where the first mainframe computers in Czechoslovakia once stood: high ceilings, freight lifts, no windows, my own kiln. Visitors are welcome.
"Good art is spontaneous and free. If you cling to something too much, it starts to stink."
Next: Spanosova kronika, an illustrated history of the Czech lands, written and drawn by me. Coming soon. Write to me to pre-order.
And the name? Ceramicus 24: 24 for 2024, the year I started.
"Clay is creation. The kiln is the end. I hate it when art is realistic."
Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří tvoří, v secesní vile, kterou postavili moji předci na začátku 20. století a která je plná umění od dědy, mámy a táty. Táta, Kypřan, je sochař, vyrábí dřevěné nástroje a hraje na buzuki. Máma maluje, zpívá a sochá. Jedna sestra je sochařka, druhá malířka. Moji čeští prarodiče byli biochemici a děda improvizoval na klavír a vyřezával ze dřeva.
Studoval jsem klavír, pak jsem zkoušel byznys. Po těžkém období se hlína stala mou cestou ven, takovou psychoterapií. Hlína je magická hmota: když máte fantazii, vrátí vám ji, pokud se umí domluvit hlava s rukama.
„Jsme sice moderní lidi, ale něco pohanského v nás pořád je. Zvířata už nevidíme, žijeme ve městech, ale pořád o nich sníme.“
Tak dělám zvířata, rychle, nepatlám se s tím, a každé dostane latinské jméno. Nejradši mám modrého měsíčního draka, který vznikl v nejhorším období mého života a je perleťový jako vnitřek mušle. Moje zvíře? Asi černý panter: elegantní, tichý, s očima, které se dívají do neznáma, a přitom přímo na vás.
Pracuju i jako průvodce po Praze, a kde se zastavím, u Big Benu, Sagrady Família nebo ve Vatikánu, postavím točnu a sochám. Doma tvořím na Arbesově náměstí na Smíchově, v hale, kde stály první sálové počítače v Československu: vysoké stropy, nákladní výtahy, žádná okna, vlastní pec. Návštěvy jsou vítány.
„Dobré umění je spontánní a svobodné. Když na něčem moc lpíš, začne to smrdět.“
Chystám: Spanosova kronika, ilustrované dějiny českých zemí, psané a kreslené mnou. Brzy. Předobjednat můžete e-mailem.
A to jméno? Ceramicus 24: 24 za rok 2024, kdy jsem začal.
„Hlína je tvorba. Pec je konec. Nesnáším, když je umění realistické.“